Lovec - Kapitola 1.

3. ledna 2015 v 11:45 | Toyí |  Lovec


Kapitola 1.


Zrovna mu jazykem obkružovala rty. Přejížděla mu rukama dychtivě po těle. Tančila do rytmu své vlastní hudby, když volala jeho duši. V sepraných džínách a zmuchlané košili vedle ní vypadal nepatřičně. Musel brát jako životní úspěch, že sbalil někoho, jako je ona. Pitomec. Přitiskla svoje rty na jeho v dlouhém polibku. Jeho duše pomalu opouštěla tělo, přelívala se do ní, způsobovalo jí to fyzické potěšení. Jeho ruce zkameněly na jejím zadku. V opojení zvedla hlavu a potěšeně si olízla rty. Podívala se znovu na muže. Skelný a prázdný pohled v jeho očích naznačoval, že se jeho tělo zoufale snaží vyrovnat se ztrátou své podstaty. Zasmála se zvonivým nepatřičným smíchem. Odrážel se tmavou uličkou vedle baru, odkud přišli. Bez problémů setřásla jeho ruce a začala kráčet pryč. Krokem ladným a svůdným. Krokem kočky, která právě sežrala kanára.
Seskočil jsem ze střechy a přešel k mužovi. Nezbylo nic. Jen schránka, jen nádoba. Žádné pocity, žádný charakter. Sebrat tělu duši je jako vzít mu kyslík. Chvíli žije, ale postupně odumírá. Chtěl jsem zůstat a dívat se, jak z něj vyprchává život. Ale měl jsem práci. Hned při příchodu do baru mě do nosu udeřil nehorázný puch. Směsice cigaretového kouře, alkoholů, zvratků a potu. A někde zatím byla vůně opojná, sladká. Těšil jsem se, až jí ochutnám.
Seděla na baru. Dlouze potáhla z cigarety, vydechla obláček kouře a odklepla popel do nejbližšího popelníku. Nespouštěla oči z tekutiny ve sklenici. Havraní vlasy jí ve vlnách splývaly po zádech. Kožená bunda jí byla velká a já věděl, že to byl účel. Všechno, co měla na sobě, zvyšovalo její sexualitu na maximum. Byla jako světlo, ke kterému hmyz létá, i když ví, že ho to zabije. Posadil jsem se na stoličku vedle ní. Věnovala mi pohled. Takové oči jsem za celou svou existenci neviděl. Světle modré, skoro průsvitné, protkané nitkami půlnoční modře, jako divoké řeky prorážející led. Na okamžik mě zamrzelo, že ji budu muset zabít.
"Co piješ?" pokynul jsem ke sklenici v její ruce. Věnovala mi svůdný úsměv. Nevěděla, co jsem zač.
"Cokoliv, na co mě pozveš," zamrkala. Mávnul jsem na barmana a objednal whisky. Hodila do sebe zbytek toho, co měla ve sklenici a vzala si novou. Viděl jsem na ní, jak moc touží po mé duši. Po duši, kterou už staletí nemám. Škoda, že byla Požírač jen na půl. Mohla tu udělat revoluci. Nastolit nový pořádek. A že to tohle město potřebovalo.
"Na dnešní noc," pohnul jsem sklenkou k ní. "Na dnešní noc," přitakala a krátce ťukla o mou sklenku. Nechal jsem si tekutinu stékat do hrdla. Snažil jsem se nevnímat chuť. Tohle nemělo s whisky mnoho společného.
"Co dělá tak krásná žena v tomhle podniku?"
"Čeká na krásného chlapa, hm?" olízla si rty a natočila se ke mně. "Jsem Kit," falešné jméno. Chytrá holka. "Sam," naklonila se ke mně v krátkém políbení. Jen rychlý polibek a přitom sliboval všechno, co muž slíbit chce. Ještě několik minut jsme seděli na baru. Vše, co by u kterékoliv jiné ženy vypadalo lacině, u ní mělo úroveň. Od olíznutí rtů až po pohazování vlasy.
"Co vypadnout?" navrhla hravě a přejela mi konečky prstů po paži. Chtěla si hrát. To já taky. Fascinovala mě. Kříženci, jako je ona, většinou nepřežijí pubertu. Hodil jsem na bar několik zmuchlaných bankovek a vyšel za ní do chladného vzduchu. Vesele mě táhla ulicí až do jedné z tmavých postranních uliček. Tohle město jimi bylo doslova narvané. Proto se tu Požíračům líbí.
Ucítil jsem na sobě pohledy. Ze střech nás pozorovalo několik párů očí. Chtěli se ujistit, že odvedu svou práci dobře. Nebylo jich mnoho, ale otravovalo mě to. Nemají právo mě sledovat. Nikdo ho nemá. Uvolněně mi rukama vklouzla pod tričko, zkoumajíc moje břicho a hrudník. Jak to, že si jich nevšimla? Byla tolik zabraná do lovu? Neuměla se ovládat? Musela kvůli tomu zemřít? Přitiskla mi nos ke krku a zhluboka se nadechla. Následoval dlouhý povzdech.
"Promiň, krasavče, budeš muset jít," rychle ode mě odstoupila, sundala si bundu a s lehkostí jí hodila na zem. Všimla si jich. Popadl jsem jí za nyní holou paži zlatavé barvy. Přitáhl jsem si jí rychle, až tvrdě narazila do mého hrudníku.
"Nemyslím, že někam půjdu," zašeptal jsem do jejího malého ouška. Ten hlas sliboval to, co chtěla. Zachvěla se.
"Kdybys věděl, jaké máš štěstí," hořce se zasmála a vymanila se z mého sevření. Dohoda zněla, že jí do úplňku zabiju. Do něj zbývá ještě jedenáct dní. Neměli právo tu být. Neměli právo kazit mi lov. Stál jsem stále opřený o zeď a přemýšlel, když ze střech seskočili tři Požírači. Všechno to byli muže středního věku, nebylo na nich nic zvláštního. Požíračům jejich krev krásu nezaručovala. O to víc mě ta žena zaujala.
"Co kdybyste se pakovali, a já vás nechám žít," navrhla nonšalantně, otočila se ke mně zády a prohlížela si své soupeře. Jeden z Požíračů zavrčel a vrhnul se na ní. Udělala dva kroky do prostoru. Čekala, dokud nebyl dost blízko. Rychle uhnula na stranu, chytila ho za límec bundy a nasměrovala jeho obličej přímo k zemi. Byla rychlejší a silnější než čistokrevný Požírač. Na vteřinu jsem zapochyboval, jestli je ona vážně ta, co mám ulovit. Pach seděl. Ale byla to vážně ona.
"Zapomínáte, kde je vaše místo," zavrčela a nakopla Požírače na zemi. Rychle se přetočila a kopla to žaludku dalšího, který se po ní vrhnul. Uměla se bránit. "Nejste nic víc, než odpad," s tím se vrhla na posledního soupeře. Ten se na rozdíl od svých kolegů uměl bránit. Vyhýbal se jejím ranám, ale při jejich oplácení byl slabý. Všiml jsem si, jak se jeden Požírač zvedá. Viděl jsem ji zcela zaměstnanou bojem, nevšimla si, že jeden z nich se zvedl a míří k ní. Rozhodl jsem se ve vteřině. A ve chvíli, kdy tomu chlapovi, který se k ní blížil, křupnula páteř a on mi padl k nohám se zlomeným vazem, jsem věděl, že to byla chyba. Teď už to bylo jedno.
Rychle jsem se přesunul za ženu, popadl ji a hrubě odhodil. Požírač se spokojeně usmál a kývnul. Rty se mi zkroutili v úšklebku, když jsem vrtěl hlavou. Ani se mu na tváři nestihl usadit překvapený výraz, když stejně jako jeho kolega padnul mrtev k zemi. Otočil jsem se a rychle kráčel k poslednímu živému. Kopal jsem do něj, dokud nezačal plivat krev. Pak jsem ho vytáhl za tričko a přirazil ho ke zdi.
"Jsi nic. Absolutně nic. Vypadni. A jestli vás ještě někdy chytím poblíž, už to nenechám být," vrčel jsem a hodil ho ven na ulici. Nemotorně se zvedl a kulhavým během se vydal pryč.
"Kdo jsi?" Stála přímo za mnou se zkoumavým výrazem na tváři. Zvažoval jsem své možnosti. Zabiju jí, ale proč se nepobavit? Mám poslední staletí tak málo zábavy. A ona vypadá zábavně.
"Ještě se uvidíme, Amando," když jsem použil její pravé jméno, ztuhnula. Zasmál jsem se zcela bez humoru a zmizel dřív, než se vzpamatovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | E-mail | Web | 9. ledna 2015 v 20:29 | Reagovat

Taky super, těším se na pokračování ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama